Výstavy v našich kavárnách

Výstava, které nese název I can't drown my demons, they know how to swim Nikoly Havlíkové představuje skupinu portrétů, až na výjimky z autorčiny současné tvorby.
Havlíková hravým a otevřeným způsobem reflektuje své osobní zážitky a pomocí tvorby se s nimi vyrovnává. Hlavním motivem celé výstavy je tvář, která se vynořuje z prostoru obrazu a často zabírá jeho celou plochu. Může jít o portréty, či o vyobrazení jakýchsi zvláštních bytostí, které lze vykládat různými způsoby. Výrazně barevná a uvolněná díla však nesou i vážný podtext a naznačují autorčino obrácení pozornosti k sobě samotné.

Výklad cyklu nutně začíná u díla vyobrazující postavu jakoby z kamene. Její neforemné a nepřirozeně zvětšené tělo je vměstnané do stísněného a jasně vymezeného prostoru. Schoulená postava sedí v rohu s výrazem nepohodlí, ale také jisté odevzdanosti a do jisté míry i oddychu. Je svázána prostorem, ve kterém se nachází. Nemůže z něj ven, ale je na to už zvyklá – a tak je jí na tomto zvláštním nepřiměřeně malém místě do jisté míry dobře.

Další dílo, zasazené do pomyslného vývoje autorčiny tvorby, představuje obličej s vyplazeným jazykem, vynořující se z podvodního prostoru. Samotný portrét postavy již zabírá většinu plochy obrazu, není však ještě zachycen s takovou intenzitou. Jako kdyby bylo důležitější, co z postavy vychází, než co ona sama je. Pozornost je upoutána jejím dlouhým jazykem, ze kterého vyrůstají korály. 

Vrchol cyklu představuje obraz na dřevěné desce, která je ponechaná ve své neopracované podobě. Nejde o desku primárně určenou k malování, ale zřejmě o znovupoužitý kus nějakého nábytku. To dodává celému dílu další význam. Z hloubky obrazu se vynořuje tvář obklopena květinami. Objevující se obličej lze interpretovat jako dlouho potlačované pocity, které se chtě nechtě v nějaké podobě objeví. Nebo lze mluvit o nějakých klíčových situacích, které nás formují a které se v nečekaných situacích vynořují na povrchu a podobně jako démoni zasahují do naší reality.

Tato tři stěžejní díla jsou doplněná o několik drobnějších obrazů, které s nimi tematicky souvisí. Výstava dostala jméno podle skladby “Can you feel my heart” od skupiny Bring Me The Horizon a volně se inspiruje autory jako jsou například Josef Váchal nebo Martin Salajka. 

Nikola Havlíková 
Narodila se v roce 2000 v Mostě a mezi lety 2015-2019 navštěvovala Střední umělecko- průmyslovou školu na Praze 3, obor Užitá malba. Po úspěšném ukončení střední školy studovala rok na Filozofické fakultě obor Dějiny umění, který však záhy opustila a přesunula se na Vyšší odbornou školu Václava Hollara na obor Kresba a ilustrace v médiích. Ani toto studium však z vážných osobních důvodů nedokončila. V současnosti se autorka věnuje volné tvorbě a pohybuje se v prostředí Centra pro současného umění DOX. V listopadu roku 2022 byla prezentovaná na výstavě ve večerní kavárně Suterrain, kde představila svůj cyklus Chapadlový svět.

text: Magdalena Daňková

Představuje fotografie uranových dolů v Příbrami, které byly v provozu mezi lety 1948–1991. Vystavené snímky, některé pořízené digitálním fotoaparátem jiné na černobílý svitkový film, vznikly mezi lety 2019–2021 a ukazují opuštěné prostory dolů v jiném světle. 

Kdysi živé, hlučné provozy jsou dnes místy naplněnými tichem, osaměním, vůní oleje a rzi. Krása oněch míst spočívá jednak v míruplné opuštěnosti kdysi lomozného industriálu, jednak v patině, kterou trpělivě modeluje tvůrčí dvojice čas – příroda, přičemž si oba nenápadně ukusují svůj díl materie, aby jí navrátily věčnosti. A pak je tu otisk lidské přítomnosti. Špaček tužky ukudlané až na samý konec. Zteřelé boty zalezlé v temném koutě. Vypínače v záchvatu údržbářovy inspirace přematlané zpuchřelými vrstvami barev. 

A ty zdi! Cihly, omítky, prkna, plechy, umakart polepené krotce erotickými obrázky vystříhanými z časopisů osmdesátých let. Čísla, vzkazy, malůvky – graffiti polidšťující naolejovaný labyrint někdejší chlouby československého průmyslu. Dotýkání lidských dlaní, němé ozvěny dávných lidských kroků.

Vystavené fotografie přináší nejen výpověď o dobovém stavu příbramských dolů, ale také zprávu o tamní lidské činnosti. Otisky lidské přítomnosti, zachované po třicet let na jednom místě. V souvislosti s díly je možné zmínit námět Vanitas (z lat. prázdnota). Latinské slovo v umění nejčastěji spojované se specifickým typem zátiší, formujícím se v 17. století v Holandsku a Nizozemí, které upozorňovalo na konečnost lidského snažení a jeho specifickou marnost a pomíjivost.

Tento námět, i když původně zahrnující především výjevy s vadnoucími květinami, dohořívající svíčkou, hodinami či například hnijícím ovocem, je v současnosti reinterpretován a autoři s ním nakládají různorodě. Je často ironizován či zesměšňován, jindy je propojován s environmentálními, sociálně kulturními nebo politickými otázkami. Fotografie Martina Andrleho se námětu dotýkají především v poukázání na pomíjivost lidských výtvorů a snažení. Dříve rušný prostor dnes zející prázdnotou pouze naznačuje, jak to asi vypadalo dříve. V souvislosti s fotografiemi Martina Andrleho lze zmínit například fotografie známého českého fotografa Václava Jiráska a jeho cyklus INDUSTRIA. 

Martin Andrle začínal fotografovat jako sedmnáctiletý kluk, ve snaze zachytit krásu své tehdejší přítelkyně, jeho současné ženy. O něco později objevil náklonnost ke grafice, kterou však postupně opustil. Studoval na Pražské fotografické škole a pracoval v příbramském fotostudiu, později v grafických studiích jako grafik, webdesignér a sazeč. Od roku 2005 se živí jako fotograf na volné noze.

Fotografie jsou prodejní, v případě zájmu prosím kontaktujte autora.
@andrlefotograf
info@martinandrle.cz
723 872 222

Text: Magdalena Daňková, Martin Andrle